|
Svět podle Pytlíka
časovaná bomba české politické scény
|
|
| Domů | Před | Reforma v kostce | Po | Důchodová reforma | Marketing | Kalkulátor | VPS | Kontakty | ⇒ Branka ... | ⇒ Pytlíkův blog |
Za daně považuji nejen daň z příjmu fyzických osob, ale také zdravotní a částečně i sociální a důchodové pojištění. Zdravotní pojištění je jednoznačně skrytou daní, neboť výše plateb je nezávislá na naší vůli ani na rizicích, která kryje, ani nijak neovlivňuje rozsah poskytované zdravotní péče, čili výši plnění. U sociálního pojištění výše plnění sice částečně závisí na platbách, avšak pouze do určité výše. U důchodového pojištění od určité výše pojistného dosahuje podíl solidární složky (čili v mém chápání daně) devadesáti procent. Ve skutečnosti můžeme hovořit spíše o pseudopojištění než o pojištění.
Předchozí systém byl zvrhlý, ale současný není dramaticky lepší. Jednu nelogičnost nahradil jinou, přičemž zvýhodnil jiné skupiny obyvatel. Nově zavlečená zvrhlost spočívá v tom, že minimální mzda je zdaněna zhruba 35 procenty (tj. pouze formou pseudopojištění), zbylá část mzdy (takzvané superhrubé mzdy) až do výše základu cca 142 tisíc korun měsíčně je zdaněna zhruba padesáti procenty (k pseudopojištění přibude patnáctiprocentní "rovná" daň) a příjem nad 142 tisíc je zatížen pouze onou patnáctiprocentní daní.
Rovnou říkám: každá nelinearita je nespravedlivá a svádí k "daňovým optimalizacím". Občané se pak starají o to, jak zaplatit co nejméně na daních místo toho, aby se snažili vydělat co nejvíc, což by dostalo do souladu zájmy daňového poplatníka (maximalizovat příjem) se zájmy státu (maximalizovat částku vybranou na daních). To je tak jednoduchá aritmetika, že ji může pochopit jen úplně normální člověk, nikoli politik.
Nízká daň u vysokých příjmů má ještě jeden potenciálně záporný účinek. Dobře prosperujícímu podnikateli se vyplatí zdanit veškeré příjmy daní z příjmu fyzických osob. To, že na dani ušetří pár procent proti korporátní dani, není asi to nejhorší. Myslím, že horším důsledkem je, že se výrazně sníží motivace pro reinvestování zisku z podnikání.
Daňové předpisy už tolik nesleduju, ale pokud se v posledních letech zásadně nezměnily, myslím, že jako drobný podnikatel vedoucí jednoduché účetnictví bych se mohl zachovat asi takto:
Až dosud jsem se na konci roku snažil maximum zisku investovat do zásob zaplacených do konce roku, abych co nejvíce snížil základ daně. Letos to ještě zopakuju, ale napřesrok naopak všechny zásoby během roku zminimalizuju, abych měl co nejvyšší zisk, protože vše nad necelý milión tři sta tisíc zdaním pouhými patnácti (podle původních podivných plánů dokonce jen dvanácti) procenty. A budu to periodicky opakovat, dokud to půjde. Nebude to sedm let tučných a sedm let hubených, nýbrž pár let ziskově hubených a jeden rok ziskově přetučný, přitom daňově nízkotučný. Připadal bych si jako hlupák, kdybych zbůhdarma platil takzvané pseudopojištění.
Přerozdělování se promítá do daní, do sociálního pojištění, do zdravotního pojištění. Všude samé přerozdělování.
Přerozdělování je bezpochyby důležité a nezbytné. Stávající systém však svou komplikovaností vše zamlžuje.
Neexistuje rozumný důvod, proč přerozdělování rozmělňovat do mnoha složek místo jeho přesného a jednoduchého vyjádření.
Sociální systém v tomto státě je podivný. Nejvíce zvýhodňuje občany bez jakýchkoli příjmů, jimž formou sociálních dávek dorovnává životní minimum. Jakýkoli příjem pod hranicí životního minima pro ně nemá prakticky žádný vliv na životní úroveň, čímž se dostávají do pasti, z níž se uniká přetěžko. Pro tyto občany se stát zcela přirozeně stává dojnou krávou na sociální dávky. Také mají tu nejlepší motivaci k práci načerno.
Napadá mě další trik daňové optimalizace. Sice nelegální, zato účinný:
Mám stavební firmu. Zaměstnancům bych musel dát alespoň minimální mzdu a zaplatit sociální a zdravotní pojištění, zatímco nezaměstnaným můžu načerno zaplatit jen tolik, za kolik budou ochotni pracovat, a to z peněz zdaněných patnácti procenty. Až mi přijde kontrola, budu překvapený, kolik se mi po stavbě poflakuje lidí, kteří doma nemají do čeho píchnout a chodí tam, aby přišli mezi lidi. Nikdo z nás přitom samozřejmě nemá důvod potvrdit kontrolorům pravý stav věcí, byť by jej stokrát tušili.
Dále jsou úředně stanoveny (lze říci z prstu vycucány) všelijaké hranice omezující různá plnění - hranice příjmu pro přiznání některých sociálních dávek (například přídavků na děti), maximální výše nemocenské, maximální výše podpory v nezaměstnanosti, hranice, od nichž dochází k redukci vyměřovacího základu pro výpočet důchodu ...
Obecně platí, že občané, jejichž příjmy se zdola blíží těmto hranicím jsou zvýhodněni proti občanům jejichž příjem tuto hranici překračuje nebo je naopak hluboko pod ní. Kvalitní sociální zabezpečení je tedy výsadou „optimálně chudých“ občanů.
Primární příčinou demografické krize není to, že se rodí málo dětí, nýbrž skutečnost, že se dožíváme stále vyššího věku, takže je stále obtížnější během produktivní části života vydělat dostatek prostředků na zbylá neproduktivní období.
Vezměme situaci někdy v budoucnu. Jestliže průměrná délka života bude 90 let a průměrná délka produktivní části života bude 45 let, bude statisticky jeden občan v produktivním věku živit v průměru ještě jednoho dalšího občana. Nepomůže ani bezhlavé zvyšování porodnosti (vzpomeňte na pyramidové hry) ani import lidí v produktivním věku ze zahraničí (z většiny se dříve nebo později stanou místní). Stále bude platit, že čtyřicet pět je polovina z devadesáti. Proto prosím politiky o osvěžení znalostí aritmetiky alespoň v rozsahu učiva základní školy.
Cest k řešení je několik. Cesta spočívající ve snížení průměrného věku pochopitelně nepřipadá příliš v úvahu. Mezi ty přijatelné patří prodloužení produktivní části života (zvýšení věku pro odchod do důchodu) a efektivnější využití produktivní části života (snížení nezaměstnanosti a zvýšení produktivity práce). Ze statistik vyplývá, že lidé s vysokou kvalifikací snáze shánějí zaměstnání a mají vyšší produktivitu práce. Kvalifikovanou práci lze také častěji vykonávat úspěšně i v poměrně pokročilém věku. Takže zkvalitňování vzdělání vedoucí k vysoké kvalifikaci občanů je rozumným receptem na řešení demografické krize.
