Jsem softwarový inženýr, ale duší vášnivý optimalizátor. Když jsem pracoval v zahraničí, hledal jsem vždy nejkratší cestu z ubytování do práce, abych neplýtval časem. Když jsem pak denně dojížděl z Pardubic do Prahy, optimalizoval jsem cestu skládací koloběžkou — bez motoru; před téměř čtvrtstoletím elektrické koloběžky prakticky neexistovaly. Během několika let jsem tím stihl inspirovat řadu spolucestujících.
Na špatně navržený výrobek reaguji stejně: ihned k němu začnu vymýšlet jednoduchá a dostupná zlepšení. Pokládám za zločin, když přínosnou funkci znehodnotí lenost, hloupost nebo omezený obzor vývojářů. Typický příklad: při rozmrazování lze na naší mikrovlnce nastavit hmotnost nejméně 200 g, ale porce masa pro našeho kocoura má něco okolo 80 g. Podobných otravností v uživatelském rozhraní na ní najdu víc — a shánět lepší náhradu je marné: u jiného modelu jiného výrobce podle letité zkušenosti narazím na další sadu otravností. V katalogu ani v návodu se o takových detailech většinou nedočtete — všimnete si jich až za provozu.
Někdy na přelomu tisíciletí jsem vymyslel koncept hybridního auta. Připadal mi skvělý, jen jsem nevěděl, jestli nenarazí na nedostatečnou účinnost. Nenarazil: dokazuje to naše Honda s pohonem e:HEV, která se mému konceptu principiálně blíží — jen není zdaleka tak dokonalá a neřeší tolik technologických výzev. 🙂 Když začala éra elektromobility, napsal jsem s návrhem na spolupráci řadě výrobců. Dnes už vím, že takhle to nefunguje. Je to škoda: Škoda Auto mohla být vlajkovou lodí Volkswagenu a Volkswagen dnes mohl drtit čínskou konkurenci. 🙂
Před zhruba dvěma desetiletími jsem podobně navrhl alternativní koncept daňového a sociálního systému a dotáhl ho takřka k dokonalosti. Obešel jsem s ním řadu vrcholných politiků a dopadl jsem podobně jako u vrcholných manažerů. Na jejich obhajobu musím říct, že mé návrhy jsou dost neortodoxní a vyžadují kromě pochopení principů i notnou dávku odvahy.
Postupem času jsem si své náměty začal zapisovat, abych je mohl použít ve vhodnou chvíli. Dnes je jich ke stovce.
To všechno je jen ilustrace mé inovátorské nátury.
Po odchodu do důchodu jsem se rozhodl věnovat svým novátorským vizím naplno. Když se proveditelnost mého konceptu hybridního automobilu takhle pozdě potvrdila, trochu mi stouplo sebevědomí. 🙂 A nově pořízené zubní kartáčky mi ukázaly cestu s netušeným potenciálem.
Před nějakou dobou jsem do rodiny pořídil elektrické kartáčky. Přirozená volba byla mezi Braun Oral-B a Philips Sonicare; zvítězil Philips, a to na základě referencí z mého okolí a také díky větší podobnosti s klasickým kartáčkem. Při používání mi ale došlo, že tvar hlavy Sonicare blízký běžnému kartáčku neposkytuje významnou výhodu. Během pár dnů jsem navíc — jak je mým dobrým zvykem — odhalil několik dalších drobných nedokonalostí. Ani rotační kmitání kruhové hlavy mi po prozkoumání konkurenčního konceptu bohužel nepřipadalo jako dostatečná odpověď na kvalitu čištění chrupu.
Optimální tedy není ani jedno z obou uvažovaných řešení — a tak jsem se vrhl na návrh vlastní verze. Hned na začátku mě napadlo několik originálních konstrukčních řešení, která přinášejí nečekané výhody.
Také jsem si řekl, že je škoda nezkombinovat klasické čištění s ultrazvukem. Vlastní řešení té kombinace dalo v mých očích technickému návrhu nádech prvotřídní originality.
A napadlo mě koncipovat celou věc jako otevřený systém: společná napájecí rukojeť a výměnné nástavce. Poměrně dost úsilí nakonec spolkla právě rukojeť. Nemá tlačítka ani displej, nic se na ní nezapíná a nenastavuje a do dlaně z ní neprochází téměř žádné chvění. Je voděodolná v úrovni IPX8, snadno dezinfikovatelná, má odolat tepelnému šoku do 85 °C a baterie v ní jde vyměnit, aniž by se plášť porušil — a každá z těch vlastností stojí na vlastním konstrukčním řešení.
Rukojeť nemusí vědět, co dělá nástavec.
Dal jsem dohromady koncept, který v řadě ohledů převyšuje konkurenci. S jeho popisem a několika obrázky jsem navštívil patentového zástupce. Hned na úvod jsem zjistil, že náklady na podání národní přihlášky pokrývající základní principy by se mohly vyšplhat odhadem až ke dvěma stům tisícům Kč. To ještě není nedosažitelné — jenže je pravděpodobné, že bych musel předložit plně funkční prototyp, což už v mých osobních možnostech není. Zároveň bych potřeboval sehnat financování na mezinárodní patentovou ochranu, která vyžaduje řádově vyšší investice.
Vnitřně jsem se přesto rozhodl, že to zkusím. Když už jsem byl v Praze, zastavil jsem se u bývalých kolegů a pochlubil se svým novým koníčkem. Můj bývalý šéf mé nadšení zchladil: řešení, které nezvládne správné čištění všech partií zubů, je k ničemu, a tohle je mnohem důležitější než nějaký ultrazvuk. Je to člověk, který umí vždycky trefit hřebíček na hlavičku. Večer jsem uléhal unavený a zklamaný.
Právě tato výtka mi však ukázala, že ultrazvuk není všemocný a že můj návrh je třeba zkvalitnit naznačeným směrem.
Nad ránem jsem se probudil a měl jsem v hlavě řešení. Zapracoval jsem ho do konceptu a začal oslovovat potenciální investory. Ukázalo se, že bez prototypu nemám velkou šanci — a že ani samotný prototyp nemusí nutně rozptýlit oprávněné pochybnosti.
Rozhodl jsem se zkusit to jinak. Hledám partnera, který má dost zdrojů, sám elektrický kartáček denně používá — a uvidí v mém řešení ten obrovský tržní potenciál. Součástí toho hledání jsou i tyhle, možná poněkud naivní, řádky.